H O N Z A C H O V A N E C
Narozen 1. 11. 1976
Kontakt:
Mirovicka 5, Praha 8, 182 00
jan.chovanec@seznam.cz, 724 077 086, 266 314 600
http://www.eskira.cz/jan.chovanec/index.htm
Studia:
1999-2005 VŠUP Praha (malířský ateliér Stanislava Diviše)
2002 Glasgow School of Art, Fall
Samostatné výstavy
2004 Příběhy jednoho dne, Galerie Tři, Bystřice nad Pernštejnem
2005 Lidé, které jsem spatřil na ulici , Výstavní síň Ústavu makromolekulární chemie, Praha
2005 Ptáci a spol., Galerie Gambit, Praha
2007 Malby V. Kotlárové a J. Chovance, Galerie VŠUP, Praha, (s V. Kotlárovou)
2007 Dnes mít jasno, Galerie Plamínek, Brno, (s V. Kotlárovou)
Skupinové výstavy:
2004 This is 7, Právnická fakulta UK, Praha
2004 Malba, poezie, performance, Galerie Doubner, Praha
2007 Amaro jilo, Dům umění města Brna, Brno
2007 "Réalité", Centre tcheque, Brusel
Velká nenapnutá plátna se strukturou mihotavých vibrujících částic nejsou zpodobněním chaosu a ani beztvarou změtí dotyků. Myslím, že budují emocionálné prostor, jemuž nechybí určitý řád, jehož vlastnosti a atmosfému udávají různé kvality, především barevnost a vzdušnost. Někdy dokonce můžeme tušit určitý kompoziční bod - ohnisko, kolem kterého se ostatní prvky dostředivě nebo odstředivě otáčejí, možná se vůči nám v pomalém pohybu vzdalují či přibližují, určitě však každý stejně jako elektron těkají každý svým vlastním rytmem. My jako diváci můžeme tomuto silovému poli důvěřovat pro jeho měkkost, něhu, sálající radost. Plátna jsou výsekem prostoru, který je zde sice ohraničen formátem, ale my tušíme, že kdyby byl obraz ne třímetrový, ale třeba šestimetrový nebo ještě vetší, tak by se strktura silového pole asi nezměnila, rostla by dál a dál, stále ve stejném tvaru a skupenství. Mohu vstoupit a letět? Přistát a procházet se? Co k tomu potřebuji?
Obrazy Prsíčka a Pro tebe ukazují další polohy či možná východiska v tvorbě, otvírají jinou řadu obrazů nabízející příběh, alegorii, konkrétní čitelné symboly. Při jejich prezentaci v Muzeum Romské kultury na samostatné výstavě "Jednou v noci - sny?" a na výstavě "Dnes mít jasno" v Galerii Plamínek (obě v Brně, obě 2007) si uvědomíme, že už nemáme co dělat s ucelenou sérií silných energetických pláten. Zde již ustoupila formální jednolitost a důraz je kladen na narativní, mnohdy naléhavé sdělení. Při výpovědi je pokaždé znovu ohledáván patřičný rukopis, a tak se nám zdá, že jsou obrazy řešené pokaždé trochu jinak. Je asi otázkou času, kterou z nakročených cest se Věra vydá. Všímejme si tedy toho, co mají plátna společné po obsahové stránce. Jejich přesvědčivost je dána tím, že každý obraz nabízí záznam vlastní hlubší zkušenosti, která není jednoduše sdělitelná. Cítíme ale z námětů, že jsou nutně kryté osobním prožitkem. Obrazy jsou seskládány z prvků v nichž se mísí známá realita se snovou logikou podvědomí. Díky tomu se při čtení obrazů potýkáme hned s více významy, které ani všechny nemusíme rozkódovat. Nezodpovězena zůstává otázka, zda se jedná o situace prožité "opravdu při plném vědomí" anebo jen viděné ve fantazii, o motivy vyprodukované tvořící myslí během spánku. Důležité je to, že pro autorku to jsou přímé a autentické výpovědi.
Honza Chovanec je autorem obrazů, na kterých pracoval v letech 2004 – 2005, během studia v ateliéru Stanislava Diviše, a v měsících, které následovaly po diplomové práci. Podklad každého obrazu je jinak barevně laděný. Je to základní atmosféra zvolená pro každý den? Honza pokrývá plátna rychle drobnými prchavými výjevy: útržky hovorů, náznaky situací, postavy, tváře, věty, výkřiky a komentáře. Dvoumetrové plátno plní funkci kapesního deníku, do nějž bychom mohli skicovitě zaznamenávat momentky běžného dne. Zvětšení na velký formát je důležitým posunem, stejně jako vizuální hodnota celého součtu výjevů, které se přes sebe organicky a nepřehledně vrství. Plátno se tak stává dějištěm, kde pod nastaveným úhlem pohledu něco nabývá na důležitosti, a něco je pouze "na okraji" zájmu. Stejně jako u Věry Kotlárové, i zde cítíme, že nic není přidáno jen tak, že vše má svůj podklad z vnějšku a své opodstatnění. Nejedná se však o pohled zkoumajícího vědce ani o přístup sociologa dělajícího průzkum v terénu. Je to svědectví, jehož smyslem je malba. Malba živá, bezprostřední. Malba množiny fragmentů. V některých obrazech lze najít dominantní prvek (figuru, nápis, těleso), který se více či méně vyděluje z kompozice, a ostatní shluk prvků se množí kolem nich či v nich. Jak to celé vnímat? Honza nenechá nikoho na pochybách při hledání obsahu obrazů a dává obrazům jednoznačné názvy. Názvy pláten tak přesně vypovídají o tom, o co jde. Jde o otisk náhlých a nečekaných střetnutí s lidmi, o letmé jednorázové kontakty, jež autorovi přináší proud ulice. Série se jmenuje Náhodná setkání. Prchavé vjemy, kterých vstřebáme v průběhu dne stovky, nejsou v tomto případě okamžitě zapomenuty, ale jsou díky záznamu na plátno trvale uchovány. Kdo to tam šel? Co to huhlal? To bylo na mě?! Chodec kráčí, pes běží, dívka volá.... Je to všechno krásné, plné, hodno zachycení. Kdy a kde? Musíme se ptát - vždyť se zde jedná o specifický deníková záznam, jak o tom svědčí také jeden úplný údaj v názvu, upřesňující místo a čas: "Červencový večer na Mendláku, mezi sedmou a půl desátou". Obrazy se jmenují i "Lidé, které jsem spatřil na ulici". A jaká je akcentace těch "lidí, které jsem potkal na ulici"? A jaký je subjektivní filtr, skrze nehož jsou dojmy a pocity z lidí transformovány v malbu? Můžeme usuzovat podle volby barvy pro jednotlivé zápisy, a podle jejich umístění. Důležitou roli také hraje zvětšení či naopak zmenšení jednoho prvku vzhledem k ostatním. Tak se dovídáme i hodně o autorovi i o tom, jak on vnímá svět. Celkové vyznění je myslím více než pozitivní. Asi je v povaze Honzy Chovance, že i syrovou realitu ulice vnímá vlastně optimisticky, bez tragičnosti. Výsledný dojem, podtržený pestrou barevností působí přes dávku exprese jako vlídné přijetí toho, co přichází, jako přitakání tomu všemu kolem nás.
Jak se vyjádřit k obrazům Věry a Honzy současně? Myslím, že se tvorba obou doplňuje. Honza se při samotném aktu malování zajímal o to, co má v danou chvíli na dosah (na dohled a na doslech), zatímco Věra Kotlárová ve svých plátnech Velký třesk a Bez názvu procítěně "ohmatávala" život v jeho mentální či duchovní podobě. Věra nám neudává kontrétní slova, tváře, místo a čas - neboť mluví o skutečnosti společné všem, o skutečnosti neverbalizované, možná všudypřítomné i věčné. Jako protipól u Honzy Chovance potkáváme rušný a hlučný mumraj postaviček, slov a vět, které zachytil během jednoho dne. Z fragmentů neskládá přehlednou mozaiku - kompozici drobných prvků mísí mezi sebou a sčítá je dohromady. Je to vír života na zemi, zatímco u Věry je to vír života nehmotný, duchovní, na nebi.
Petr Kožíšek